Příběh Trubičky z kopečka
Za devatero horami, řekou Bečvou, v kraji valašském, žila byla na kopečku nad Vsetínem zvaném Hrbová jedna podnikavá babička. Ta tak dlouho nevěděla, co by, až si v roce 1990 řekla „tož kurňa“, předělala svůj obývák na pekařskou dílnu (tehdy to tak ještě šlo) a začala péct na zakázku trubičky.
Z Valašska na Hanou
Bavilo jí to 25 let. V roce 2015, když už na ní začal doléhat věk a mouka na plicích, usoudila, že toho už napekla dost. Navštívila svého vnuka, který se svou manželkou žil na Hané v Samotiškách pod Svatým Kopečkem. Její návštěva trvala šest měsíců a během nich rukou svou laskavou, avšak pevnou, vtloukla vnukovi i jeho manželce celý výrobní postup do jejich hlav. Za pomoci babičky obnovila vnoučata v Samotiškách starou obecní pekárnu Na Rychtě a zde, na úpatí Svatého Kopečku, pekl trubičky vnuk s manželkou po večerech a po nocích, vždy po návratu ze zaměstnání.
A tak po svérázné babičce převzala výrobu trubiček nová generace pekařů. Práce jim šla od ruky a časem již nestačilo péct pouze po večerech. Paní proto opustila své zaměstnání a věnovala se pouze pečení a výrobě trubiček.
Na sever
Čas plynul a mladým pekařům, kteří ale už vlastně zas tak mladí nebyli, se narodilo miminko. Přestěhovali se ze Samotišek na sever – do Šternberka, na kopec zvaný Vinný vrch. A sem, na pomezí vlídné roviny Hané a kopcovitého kraje Nízkého Jeseníku, si přestěhovali také svou pekařskou dílničku. Po kopečku vsetínském a hanáckém se tak výroba trubiček usídlila postupně již na třetím moravském vršku. Nebyl sice tak malebný, jako ten valašský, ani tak svatý, jako ten hanácký, pekaři zde ale nalezli svůj domov a trubička zde upečená – nyní už s názvem Trubička z kopečka – chutnala stejně dobře, jako na kopečcích předchozích.
